Noc jsem strávila trpěním v bolesti. Pak přišel Anděl a řekl: „Jsem Anděl Páně. Chci, abys šla se mnou. Musíš být svědkem něčeho.“
Myslela jsem, že mě znovu vezme do očistce, jak to obvykle dělá. Místo toho jsme ale kráčeli a kráčeli, až jsme se ocitli v kostele. Uvnitř bylo několik svatých lidí. Uprostřed tohoto kostela ležel na zemi někdo přikrytý dlouhým, barevným plátnem. Ačkoliv jsem neviděla Jeho tvář, okamžitě jsem věděla, že tím člověkem byl náš Pán Ježíš.
Klesla jsem na kolena, přiblížila se k našemu Páni a jemně jsem mírně zvedla okraj přesunu. Náš Pán žil. Natáhl ruku, aby našel mou. Dotkl se mé ruky.
Zeptala jsem se: „Pane Ježíši, proč ležíš na zemi? Co se Ti stalo?“
Odpověděl: „Valentino, dítě Moje, rozhodli, že Mě odvedou a Moje Srdce nahradí nějakým ocelovým předmětem.“
Pán mi ten předmět ukázal ve vidění. Viděla jsem ocelovou linku, která se kroutila v tvaru srdce a zakrývala Jeho Nejsvětější Srdce. Chtějí Nahradit Jeho Nejsvětější Srdce tímto ocelovým předmětem.
„Cože!“ vyhrkla jsem šokovaně.
„To je to, co teď chtějí udělat,“ řekl.
Zeptala jsem se: „Ale kdo jsou ti lidé? To přece nemohou udělat.“
Zdálo se, jako by náš Pán neměl žádný vliv na to, co se děje. Jen tam ležel.
Rozhlédla jsem se a uviděla jsem Presvátou Matku stát v rohu, s hlavou skloněnou a smutně odvrácenou. Vypadala velmi rozrušeně.
Když jsem se rozhlédla, najednou se všude objevily květiny. Podlahu zdobily čerstvé květy a dokonce i stěny byly pokryty krásnými čerstvými květinami. Byly hlavně bílé s příměsí jiných barev a obklopovaly místo, kde ležel náš Pán, jako koberec z čerstvých květin. Všechny byly pro našeho Pána Ježíše.
Když jsem znovu pohlédla dolů, už jsem Tělo našeho Pána Ježíše neviděla, pouze místo, kde ležel.
Zeptala jsem se Anděla: „Co to všechno znamená?“
Odpověděl: „Vidíš, jak moc teď Ježíše ponížejí. Lidstvo Ježíše nemá rádo. Nevěří v Něho a drží Ho u země. Chtěli by, aby neměl Svaté Srdce, ale aby ho nahradili ocelovým předmětem.“
„Víš, co to představuje? Znamená to, že nevěří, že Bůh existuje. Odsouvají Ho a ponížejí. Chtějí odstranit Boha ze společnosti.“
Řekla jsem: „To nemohou udělat. Bůh je Vševmocižný a Mocný.“
Anděl řekl: „Musíš říkat lidem, aby se modlili a drželi se své víry, protože teď žijete v velmi, velmi, velmi zlých časech. Jsou to bezbožné časy.“
Když jsem s Andělem vyšla z toho kostela, uviděla jsem venku další květiny, ale nebyly čerstvé. Již vadly. To znamená, že uvnitř, v přítomnosti Boha, je život. Zatímco venku, bez Boha, žádný život není.
Anděl řekl: „Vidíš našeho Pána, jak trpí. Valentino, proto jsem tě tam přivedl. Musíš našeho Pána utěšit. Přijmi utrpení, které ti dává, a říkej lidem, aby se pokajili a věřili v našeho Pána, bez ohledu na to, co ti společnost říká o tom, že žádný Bůh není. Musíš věřit v Boha.“
Tato zpráva mě naplnila hlubokým smutkem a přemohly mě emoce.
Lidé často prosí jen za sebe, aniž by své utrpení nabídli Nahemu Pánu. Místo toho by se měli pokusit Naheho Pána utěšit tím, že své utrpení s Jeho utrpením spojí.