sobota 31. ledna 2015

Zpráva na téma "Duše" od Luz de Maria - Část 1

Člověk, vytvořený podle Boží podoby a podobnosti, je plně schopen se s Ním spojit (Gen 1:26). Může jej milovat a poznávat. Jsme jeho dětmi, a můžeme sklouzavat božskými hlubinami, aby zůstávaly otevřené pro lidstvo, kde naše lidství proniká bez toho, abychom se ho zmocnili, protože je vyžadován pouze "ano" člověka z lidské vůle — povýšit se nad lidskou touhu, aby se spojil s Boží Vůlí. To není utopie, ale nekonečné a nesrovnatelné božské lásky k jeho dětem.

Lidé mají důstojnost – udržovat nadvládu nad živými stvořeními na zemi, která s nimi žije. Důstojnost jako lidé, protože člověk není "něco", ale „kdo“. A to je povědomí, které by mělo existovat u každého — spojit se se Zemí a s jinými lidskými stvořeními, všechna volaná k spáse, aby mohla dát odpověď víry a lásky, kterou může udělat pouze každý jednotlivec. Žádný člověk nemůže poskytnout odpověď za ostatní.

Vzpomínám na Augustina a představím jeho cítení: „Ti, kteří milují Boha a podřizují se Jeho Slovu, dělí se do dvou skupin: ti hledající věčný mír, a ti pronásledující materiální a časové statky — dávají přednost sobě nad Bohem. Ačkoli tyto dvě skupiny byly od počátku historie smíchány, patří nějakým způsobem k dvěma různým lidům nebo městům: první patří do mystické země Města Božího (Jeruzalém), zatímco druhí patří do přechodného světského města (Babylon). Od počátků času stojí proti sobě — ale skrze konečné souzení budou definitivně odděleni.“

V tomto rozdělení mezi těmito dvěma skupinami, oba chtějí mít právo na štěstí. Pro to jsme vytvořili svého Boha – aby byl šťastný a svatý jako Kristus je svatý, s ohledem na to, že při svém Druhém příchodu přijde Kristus do své Svaté Církve. Ale pro člověka, který se povznáší k světobystrosti, musí jednat jako Boží. Zde najdeme Boží milost — která není neprůhledná před hříšníkem při ukázání ne jen touhy, ale ochoty překonat to, co je proti růstu, protože málo lidí se dobrovolně rozhodlo být probodnuto tímto kopím, které nepálí nebo zraněné, ale magnetizuje duši lidského stvoření s touto božskou žízní – něco uděleného několika lidským bytostem, kteří ochutnaly Nebe dopředu: Světci. Člověk jako součást Církve musí být svatý jako Kristus je Svatý. Každý člověk je volán k tomu, aby konal a jednali tak, že jeho činy a skutky jsou kopiemi těch od Krista — v přípravě na návrat Ježíše.

Pokud dá člověk, a pokud nabídne i tolik, jestliže neocistí svou vůli, dávání není takové, jak si toho Božský přál. Proto, i když chce být orlem a vzlétnout do výšek, jestliže křídla obsahují stopy lidské touhy — nepodaří se jim zvednout lidstvo, a toto zůstává na Zemi, dívá se na sebe a smutkuje.

Moderní člověk se pohybuje jako lidé minulých generací – plave v proudu, který omráčí duchovní život člověka, odklánějící ho od správné cesty, kde je nalezeno věčné život. Jako v předchozích generacích — jsou ti, kteří přebývají ve tmě maskovaní jako lampy, tápají se ve tmě a nenacházejí světlo, vidí světlo tam, kde je tma — hlasitě posmívající se Božím slovu, prohlašující, že Bůh nevykládá své slovo. Ti hlupáci s malou stínem lásky k Bohu soudí a obviňují boží vůli, aby pokračovala v varování svého lidu – kterého slíbil, že ho nezanechá osamoceným.

Lidstvo se pohybuje mezi „už“ a „ještě ne”; „ještě ne“, ne z milosti, ale tato generace čelí odhalení očistného nebe, protože urazila svého Stvořitele více než jiné generace.

V lidské slepotě mnoho říká: "Chováme se dobře, pokračujeme v popírání hříchu, protože nehřešíme. Jsme svobodní, jsme spasení, ti, kteří jedná z vlastní vůle, vše, co bylo odpuštěno nám, nic nebážíme, neboť Kristus je milost a odpouští všechno..." – Jenže tato milost je spravedlností pro toho, kdo žije správně, a hříšník se bude kátit.

Nebe ve své nekonečné milosti odhaluje nám svou spravedlnost, které musí tato generace čelit. V tomto hořícím hlubokém toužení Bůh varuje nás, když se objeví, aby hříšník změnil svůj hřích na lásku k svému Pánu a Bohu, a Bůh spasí jejich duši. Strach, hrůza, bezmocnost jsou cíty dovolené lidským stvořením jako znamení nebe před lidskou nepokorností.

Nebe odhaluje své znamení, zatímco člověk tyto znamení popírá. Strach vede k popírání božské všemohoucnosti nad konečným lidským životem. Bůh se nebá, ale mluví pravdou, kterou člověk nezná, protože žije povrchně bez uznávání svého Stvořitele, a co nezná, straší ho.

Zachraň duši… před čím?

Zachraň duši před tím samým lidským já, které sama sebe nepoznává a vyhazuje ji z boží vůle, aby stále kolidovala ve tmě.

Vinný nebo nevinný, člověk byl stvořen Bohem a ponořen do letargie světského pohodlí, nebyl spěšný, možná proto, že snad církev nedostatečně zdůraznila ukazování na to, a lidský život se uvolnil v tomto lehkém duchovním životě, který již od něj nevyžaduje více, aby šel dále. Víra oslabla; duch člověka dává přednost nové technologii i novým liberálním ideologiím, které nedávají božího jednání nebo skutků, ale jsou sledovány podle vlastní vůle každého jednotlivce.

Na jedné straně máme neochotu některých mocných postav v církvi, které nepředpovídají blížící se události, aby zachovaly věřící. Naopak k tomu jsou kněží, kteří pravdu o budoucnosti přednáší, ale vzdalují se od městských komunit, aby nevyděsili věřící. Ale co je s těmi všemi dušemi, které ignorují nebo popírají proroctví Panny Marie, která z lásky ke svým dětem ukazuje na špinavé a testovací cesty lidstva, pokud se nevrátí? Proto je nutné kázat Boha „vhodně i nevhodně“, jak říká Pavel.

Uspořádat duši?

Panenka Marie nedávno ještě naléhavěji trvala na záchraně duše. Musíme rozšířit své pojetí duše, abychom ji mohli mít.

Představte si vesmír… tak my myslíme o lidském těle: vesmír mimo maso, které vidíme na první pohled, ale co je uvnitř? Co se děje v lidském těle?

Vesmír závisí na Bohu; vesmír našich tel, který neobsahuje pouze maso, které vidíme, nýbrž ani dýchací cesty nebo trávení či jiné systémy, ale také duchovní tělo. Jsme tělem, duší a duchem: trilogie.

Tak moc mluvíme o duši. Proč tak mnoho hovoříme o péči o duši? Proč to je tak? Protože duše je blíže k nám, protože je uvnitř nás. Kdybych ti řekl „duše“, co si *ty* myslíš pod tímto pojmem?

Duše nás pokrývá vnitřně a táhne se „ven“. Když mluvím o uvnitř, představuju si něco reálného, živého, s váhou, energií, které cirkuluje naším tělem jako krev. Duše cirkuluje a chrání náš duchovní organizmus, aby jsme byli jeho odrazem v závislosti na tom, jak se o sebe staráme a pak i ostatní.

Můžeme být dobrými nebo zlými stvořeními; duše čelí něčemu velmi složitému, co si sami vytváří: Dobro a Zlo, Světlo a Tma, a svým volným rozhodováním vybíráme, co se setká s naší duší, která je Božím stvořením.

Duše je Boží tvorbou a je dobrá, protože vše, co vytvořil Bůh, je dobro. Je člověk vyzván ďáblem prostřednictvím jeho zlých vášní, světa a těla — pomocníků zla — které mu jsou prezentovány jako něco dobrého.

Svou podobností s Bohem duše vlastní tři kvality: paměť, porozumění a vůli. Protože je duše spojena s tělem, tato paměť a porozumění jsou velmi důležité věci, k nimž jsme povoláni: rozum. Naše spása závisí na tom, jak používáme svůj rozum.

Tak jsme vyzváni k tomu, abychom se ptali, abychom čteli a rostli — posilovali rozum a tedy inteligenci — a to nás otevře tomu, co víme, na to, co nebylo řečeno, ale je pravdou.

Kristus nám přináší novinky; jeho láska se stále hýbe, vede nás od znalosti ke znalosti v rámci nové zprávy, takže náš intelekt a chování nás vedou k této váši pro duše – jako by to byl odraz Boží.

Pokud si kladu omezení a dobrovolně se umístím, jakoby jsem v čtyřech stěnách, porozumívám pouze tomu, co mi již bylo řečeno, tak omezuju svou inteligenci od pohledu za hranice, které jsem si sam sebe stanovil.

Bylo nutné přijít tvůrcům jako svatým – a zmiňuju své oblíbence mezi nimi: Svatá Terezie, Otec Pio, František z Assisi, Kateřina E., Ana Maria Valtorta, Svatý Augustín a mnozí další – kteří díky lásce a rozumu věděli, že musí žít jinakým životem, aby pronikli do této první úrovně a vyšplhali nad ní, kde Kristus mluví a dítě neví, kdo hovoří: „Nevidím ho, nevidím ho a hlédám všude, ale nenajdu jej.“

Oni – svatí – museli se jen přiblížit Bohu blíže a být ochotni, aby jim ukázal a odhalil závoj, který nesli, a stali se svatými tvůrci vybavenými dary Ducha Svatého.

Všichni máme dáry Ducha Svatého, ale nechtěli jsme péči o otevření duchovní inteligence, které by nám umožnilo říct „Ano, ano,“ protože když se něco nového naučíme, řekneme "Ne, ne!" A Kristus chce, abychom řekli „Ano, Ano!“

Tímto lidským chováním duše roste a reakcí by nemělo být, zda je to podle mé vůle nebo ne – zda mít „křesťanský etiket“ nebo ne. Chování každého člověka je jeho vnitřní ochota otevřít se těmto novým věcem, které Kristus chtěl svému lidu přinést od počátku. Mohlo by nám dokonce připadat jako protichůdné, ale pokud si prohlédneme podstatu Kristových slov, uvidíme, že chtěl ukázat nám další věci – věci, které se obecně nenaučí.

Matka řekla: „Kdekoliv se modlí svatý růženec, přicházejí mé legie požehnat,“ a v kolika domech se skutečně modlí růženec? Někdy se vůbec nemodlí kvůli tomu, že žijí „lehkou“ duchovností. Žijí společenskost, ne duchovní život. Proto musí být duchovní odděleno od světského a musíme se naučit poslouchat Krista, jeho vůli a volání Naší Matky.

Tyto emocionální stavy ovlivňují duši: hněv, zuřivost, závist, pomsta, ostré slova – zlé skutky potlačují duši, protože ji utlumuji svými činy a reakcemi, zabraňuje jejímu dalšímu vývoji, ale spíše způsobuje regresi.

Hněv, strach, úzkost – vše to je směřováno proti duši, protože cítily, které máme, se na ni vrátí. Augustín říká, že můžeme lidi rozdělit do dvou skupin: těch, kteří milují Boha a podřizují se jeho slovu hledajíc věčný mír, a těch, kteří touží po materiálních věcech a časových statcích, raději si milující sami než Boha. A my jsme smíchaní v těchto skupinách. Proto říká Slovo: „pšenice je promísena s plevelem“ (Mt 13:24); ale nikdo nechce plevy a možná ani část z nich nechce být plevem.

Od počátku lidské historie jsme smíchani spolu a žijeme v tomto složitém debatu, kde se snažíme definovat duši a duch místo toho, aby jsme usilovali o jiné jednání — podle Boha.

Ale ano, musíme vědět, co je to duše, a teď pochopíme, že není vynálezem, ale projevem naší duchovní těla, které cítí, zvyšuje nebo snižuje, má energii – božskou látku poskytující podobnost s Bohem obývající a naplňující tělo.

Musíme si tedy pamatovat, že cítily, touhy, reakce se vrátí na duši, a ti, kteří žijí v souladu se svými dušemi podle Božích přikázání, budou přítomni ve mystickém Městě Boha; zatímco ti, kdoz neposlouchají a vedou své duše od rozumu daleko, jsou vzdáleni božské duchovní inteligence — půjdou do věčného ohně nebo Babylonu, jak ho můžeme nazvat.

Buďme moudří. Všechno nám bylo zjeveno v Posvátném Písmu, či skrze soukromé nebo veřejné zjevení Matky, jako ta ve Fatimě.

Není nikdo povinen věřit Zjevením? Ano, ale Slovo říká: „Všechno vyzkoušejte; to dobré držejte.“ (1 Thess 5:20) Nehodívejte se na Boží slova — přijdou chvíle, kdy žízň po tomto slovu bude velmi silná a možná už bude příliš ticho.

Rozumění všech stvoření formuje v moudrém člověku, a kdo odmítne jít dále než to, odmítající poslouchat Slovo, vede jedince stát před pokladem, ale opovrhuje jeho otevřením z obavy — a pak když chtějí otevřít, poklad je již plesnivý.

Denní zkoušky posilují víru, pokud spočívá na správném porozumění a dárku stvoření k Bohu. Jinak zůstává stvoření pouze samotným stvořením hledajícím Boha jako Neznámého bytost vzdálený od něj. Amen.